Nejen mít požehnání, ale být požehnáním.
„Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ 1Moj 12: 2
Výzva k opuštění, odříkání a odchodu, byla velká. Podobné ale bylo i zaslíbení, které Abram dostal. Abram musel opustit tři věci: rodiště, zemi a dům svého otce. Na druhé straně požadavku stojí také tři úžasné, do slova „velké“věci, které Bůh pro něho udělá. Učiní ho velkým národem, požehnáním a dá mu velké jméno.
Bůh měl od začátku na mysli dobro a požehnání celého světa. I když na první pohled vypadá těžké „opustit a jít“ později se ukáže, že to stojí za to. Bůh nám nedá něco menšího než to, co jsme pro něho opustili (Mt 19:29). Spíše naopak: naplňuje naše potřeby a časem poznáme, že jeho plán s námi je příjemný, dobrý a dokonalý, tak jako je i Jeho vůle (Ř 12:2).
Abram nemusí usilovat „učinit si jméno“, jak to dělali lidé v předešlé kapitole, když kvůli tomu budovali věž. On raději dovolil Bohu budovat svou víru, neusiloval o postavení, nýbrž o poslušnost. Tímto dovolil Bohu, aby ho On sám učinil známým. Boží plán přináší naplnění a je to vždycky větší naplnění, než naše osobní. Abram byl požehnán, aby se stal požehnáním pro druhé lidi. V Abramovi se dostane Boží nezasloužené milosti a dobroty všem čeledím země.
Člověk hledá požehnání a smysl života ve vědění (Gen 3) v krvi, jíž chce zúrodnit zemi(Gen 4) a v plození a v plodnosti (Gen 6) v moci nepřemožitelnosti (Gen 11). V Abrahamovi však Hospodin sám ze své lásky a moci připravuje požehnání pro všechny. Tak dnes my můžeme vyznávat, že Boží požehnání je skrze nás pro druhé. K tomu jsme i my dnes povoláni: stát se požehnáním pro druhé. Největším požehnáním člověka je mít Krista. Jen díky němu se můžeme stát požehnáním pro ostatní lidi kolem nás. Cesta k tomuto požehnání ale nevede jinak než skrze poslušnost, oběť a oddanost Bohu a jeho slovu. Ef 1,3. „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.“
N. Lica