Abramovo zapochybování o Boží ochraně.
„Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." Gen 12:13
Hlad v zemi zaslíbené! Ani země Kenaan není zahradou edenskou. A tak si čtenář může říci: „Do hladu, krize a problémů vede cesta víry a poslušnosti?“ Čekali bychom jiné přivítání Abrama v zaslíbené zemi – zemi požehnání. Místo toho nastal v zemi hlad. Abram se rozhodl řešit situaci tak, jak ji možná řešili jeho sousedé. Nečekal na Boží pokyn a sestoupil do Egypta. Tam Abram hledá řešení a východisko z hladu. Egypt v Bibli zastupuje svět, světáctví a světový systém bezbožnosti, sekularismu, humanismu, soběstačnosti a světových náboženství.
Najednou se ho zmocnil strach. Musel dělat kompromisy, které doposud nebyly nutné. Bál se o svůj život kvůli kráse své manželky. V Antice krásná žena pro panovníka znamenala zajistit si přízeň božstva. Abram si nemyslel o Egypťanech nic dobrého – mne zabijí a tebe si ponechají živou! Přes svůj názor na Egypťany se Abram rozhodl sestoupit do Egypta. Z místa uctívání sestupuje do míst, kde očekává vraždu, smilstvo a hřích. Abram je na začátku své cesty, proto jeho víra kolísá a nedokázal věřit, že ho Bůh ochrání a to i po tom všem, co mu Bůh zaslíbil. Z toho příběhu se můžeme poučit, jak lhaní a polopravdy zhoršují důsledky hříchu. Když Abram lhal, jeho problém se nezmenšil, ale naopak ještě víc zamotal. Zradil svou ženu, podvedl Faraona a zapřel svého Boha. Jeho cesta šla níže a níže. Čeho se bál, nakonec na něho dolehlo. Místo, aby bránil svou vlastní ženu, tak ji Abram vyměnil za své pohodlí, za svůj klid, za bohatství a přátelství s faraonem. Jeho hřích ale byl v tom, že spoléhal na člověka a Egypt, místo aby důvěřoval Hospodinu.
Jedním rozhodnutím si člověk dokáže zkomplikovat život, pak se zamotá, trápí a neví jak z toho ven. Proto je nutné na křižovatkách života, čekat na Boží vedení a jeho pokyn jít či nejít určitým směrem. My děláme rozhodnutí, potom naše rozhodnutí dělají nás.
Ps 37:5 Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.
N. Lica