Lukáš 23:34 Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
V čase bolesti se Ježíš modlil za ty, kteří mu ublížili. Dvě děti si spolu hrály a jedno náhodou uhodilo to druhé holí. Toho večera říkala maminka zraněnému chlapci: „Miláčku, dřív než půjdeš spát, musíš Jirkovi odpustit.“ Chlapec neochotně odpověděl: „No dobře, ale pokud do rána neumřu, tak zítra ještě uvidí...“!!! Odpuštění je klíčové a tomu, kdo odpouští, je přední podmínkou skutečného duchovního života. Když nám lidé ublíží, je těžké uvěřit, že to bylo neúmyslně nebo z neznalosti. A přesto Ježíš, ať se to zdá sebevíc neuvěřitelné, po té, co byl bičován, ponižován a přibit na kříž, říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Odpustit znamená odmítnout být nadále obětí. Když nebudeme odpouštět, stane se náš duchovní život náboženskou pózou nebo prázdnotou. Bez odpouštění nebudeme s Bohem prožívat nic – on si to pohlídá.
Smíření vyžaduje dva lidi, kteří jeden druhému přiznají své provinění, odpuštění vyžaduje jen jednoho, tak jako Ježíš. Nemůžeš být blíže Bohu,
než jsi lidem, které miluješ nejméně. Bůh staví laťku vysoko, protože zášť je jako rakovina a odpuštění je jako laser, který ji odstraňuje. Ho
řkost nás připoutává k minulosti, ničí rodiny, rozděluje církve a ztrpčuje vztahy. Odpuštění je klíč, který otevírá pouta nenávisti, přináší sv
obodu, harmonie a pokoj.