Ž 137:1-4, Až budu silnější …
Oni nechtěli zpívat protože byli tak slabí, a čekali až budou silnější. Tak harfy - nástroje radosti, se proměnili v zaprášené a nepoužitelné ozdoby babylonských stromů na kterých byly zavěšeny. Kolik krát jsme jako oni. Pověsíme si harfy a nemáme žádnou vizi- pohled do budoucna, myslíme jen na to co bylo. Když se po nás vyžaduje nějakou službu, často říkáme v duchu nebo nahlas: až budu silnější. Mnoho krát i my čekáme až budeme silnější, až budeme uzdravení, až budeme v jiném období života, či okolnostech a říkáme si…. potom budu víc sloužit, potom budu mít víc času, potom budu dávat, potom udělám to či ono. V dokonalém stavu nemusíme být nikdy a tak čekáme na vlak který nemusí nikdy přijet. Kdo je vždy dokonale, v pohodě a silný? Kdo nám řekl, že musíme být silnými neustále abychom byli použitelnými? Kazatel 11:4 „Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.“ Je velmi lehké svojí harfu pověsit na háček a stáhnout se z různých důvodu. Nečekejme na takzvané lepší časy abychom svoje harfy oprášili a použili je. Bůh chce abychom dnes získali nový pohled na naše slabosti a pochopili, že nemusíme být vždy silní aby nás mohl použít. Tak jak jsme se svými zraněními, slabostmi a nedokonalostmi můžeme být pro něho použitelnými. Bůh chce použít naše slabostí protože vše co vložíme do Jeho rukou se stane silným nástrojem a požehnáním pro druhé.