Manželství není vždy procházkou růžovým sadem. Čas od času se ve vztahu objevují krize, které se nevyhýbají ani křesťanským manželstvím. Podstatné je správně je pojmenovat, chtít je řešit, nikoliv hned tragicky. Pokud však manželé společně sdílejí radosti i bolesti, jejich láska se po celý manželský život postupně prohlubuje. Každý manželský pár má svou historii a svůj originální způsob, jak krize zvládat. Lidé si však většinou neuvědomují, že krize manželského života má také duchovní rozměr. Manželství je vlastně jakousi laboratoří lásky. Vždyť samotný Bůh je láska. On to byl, kdo stvořil muže a ženu a připravil pro ně spojení v manželství. Manželství má tedy ztělesňovat dlouhou a někdy i drahou dobu učení se jeho lásce. K radostem a bolestem našeho života by se tedy měl vyslovit především Bůh – a ten nám přece má co říct.
V manželství se procvičuje naše trpělivost. Pochopme, že růst v lásce je pomalý. Obtíže nelze vždy vyřešit rychle. Nechtějme příliš rychle vytrhávat koukol, ať nevytrhneme i obilí. Nejprve se s problémy musíme důvěrně seznámit, mluvit o nich. Mysleme přitom i na to, že vždycky nemůžeme všechno dát hned „na stůl“, aniž riskujeme, že druhého zdeptáme. Pro růst manželství je to velmi důležitá etapa. Veliká tragédie je v tom, že ji neumíme rozpoznat a zvládnout. Všechno rozbijeme, ačkoliv to mohlo být zachráněno.
V den, kdy si dokážeme vzájemně říct: „Máš právo být takový, jaký jsi“, kdy se každý snaží spíše pomoci druhému než chránit sám sebe, je vyhráno. Láska prošla výhní, je očištěná a upevněná. Popularita rozvodů je dnes velmi nakažlivá, nabízí jednoduché řešení. Odvádí však manžele od hledání cesty, jak řešit své problémy. S pomocí Boží však vždycky řešení existuje. S pomocí Boží má každý naději na vítězství.
- Podle knihy Georgette Blaquierové „Odvaha žít lásku“.