Kategorie: Evangelizace
Zobrazení: 5595

 

 

 

Osobní evangelizace–poslání každého křesťana

(přepracovaní mé diplomové práci z VOŠ Olomouc 1998)

Zpracoval Nick Lica, pastor BJB


 

4. Osobní evangelizace

4.1. S a t a n o v a   l e ž

Mnoho křesťanů dnes spojuje pojem “evangelizace” s evangelisty, jako kdyby se jednalo jen o jejich práci. Mnozí si také myslí, že misie patří jenom misionářům, jako kdyby jen oni měli plnit Velké poslání.

Satan se snaží křesťanům namluvit, že evangelizace je pouze úkolem těch, kteří mají dar kázat. On nechce, aby se lidé dozvěděli o Kristu, a aby církev rostla; proto chce přesvědčit křesťany, že evangelizace není tak důležitá a nemusí být součástí jejich života. Jestli chce Satan něco brzdit v našem životě a v církvi, tak to je právě evangelizace. On vždycky bojoval proti šíření evangelia a snažil se zastavit i našeho Pána. Tím více bude útočit na nás.

Na druhé straně stojí však Boží slovo, které není jen jednou z pravd, ale je absolutní pravdou ,,tvoje slovo je pravda” (Jan 17,17). Pán Ježíš řekl, abychom se nestyděli vyznat ho před lidmi, a abychom byli ukazateli na něho. ,,Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi" (Matouš 10:32-33).

Osobní evangelizace je naše volba mezi satanovou lží a Boží pravdou. Satan říká, že evangelizace je zbytečná, ale Bůh říká, že je naléhavým úkolem každého křesťana.

4.2. Oč jde v osobní evangelizaci

Osobní evangelizace je zvěstování evangelia skrze přátelské vztahy s nevěřícími lidmi. V osobní evangelizaci nejde o nic jiného, než dát se Bohu k dispozici, aby v moci Ducha svatého nás mohl použít ke svědectví o Kristu skrze budovaní vztahů a přátelství. Pán Ježíš chce použít každého křesťana k tomuto nádhernému úkolu. Záleží jen na nás, jestli se chceme dát použít.

To, že nemůžeme vždycky kázat velkému zástupu lidí nebo podniknout další velké akce, nás nesmí odradit od evangelizace. Osobní evangelizace není kázaní nebo něco, co mohou konat jenom určití lidé. Do toho se můžeme zapojit každý. V osobní evangelizaci nejde dělat nebo říci něco z vlastních sil, co by lidi upoutalo a přesvědčilo. Evangelium je samo od sebe ,,moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří” (Římanům 1,16). V osobní evangelizaci nekonáme něco my, ale Bůh to koná skrze nás. My jsme jeho nástroje, skrze které chce pracovat a zvěstovat evangelium v lásce Kristově.

Celá Bible je plná obyčejných lidí, kteří se dali použít Bohem. I v osobní evangelizaci chce Bůh použít obyčejné lidi. Jde o osobní nárok Pána Ježíše Krista na náš život.

Budeme dále sledovat proces osobní evangelizace, který má několik fází. Začíná navazováním vztahu, pokračuje přátelstvím a získáváním člověka pro Krista.

4.3. N a v a z o v á n í   v z t a h ů

Vyrostl jsem ve sboru, kde jakékoliv vztahy s nevěřícími lidmi byly považovány za nesprávné a divné. Jestliže se však podíváme do Nového zákona, můžeme pozorovat, že sám Pán Ježíš se pohyboval často v přítomnosti celníků, hříšníků a mluvil s lidmi, se kterými by možná dnes každý křesťan nemluvil. Náš Pán byl člověkem vztahu a přátelství. On miloval lidi, a proto s nimi rád byl. Učil je, uzdravoval, pomáhal jim v těžkostech a přitom jim zvěstoval evangelium. On měl zájem o lidi a o jejich potřeby. On je přijímal takové jací byli a jeho záměrem nebylo jenom je o něčem přesvědčit, ale také naplnit jejich tělesné i duchovní potřeby.

Z toho můžeme udělat důležitý závěr: evangelizace bez zájmu o lidské potřeby je neúčinná, prázdná a sobecká.

Jestli jsme se setkali s neúspěchem a odmítáním při evangelizaci, tak to může být kvůli naší špatné strategii. Často zapomínáme, že lidé jsou uzavřeni a zdrženliví vůči křesťanství z různých důvodů a my se snažíme jim vykládat o duchovních věcech bez toho, aniž bychom jim naslouchali a poznali jejich potřeby. Toto nám uzavírá cestu k nim, a proto je třeba nejdříve navázat dobré vztahy. Zájem o potřeby druhých je nejjednodušší cesta k navázání kontaktů. Gandhi řekl: ,,Ani Bůh nemůže hovořit s hladovějícím člověkem o ničem jiném, než o jídle”.

V  příručce evangelizačního semináře ,,Jak se stát nakažlivým křesťanem” se uvádí, že budování vztahu je možné se třemi kategoriemi lidí:

a) s lidmi, které dobře známe,

b) s lidmi, které jsme kdysi znali,

c) s lidmi, které bychom rádi poznali.

4.3.1. S lidmi, které dobře známe

To jsou lidé, se kterými jsme často v kontaktu např.: sousedé, kolegové v práci nebo ve škole, známí, přátelé rodiny, atd. S nimi je ten přátelský vztah už navázán a nyní je potřeba ho budovat. To můžeme činit tím, že zjistíme zájmy a potřeby těchto lidí, a podle toho budeme budovat naše vztahy. Uvedeme si dále několik praktických rad při budování vztahu s těmito lidmi:

My bychom chtěli tyto lidi obrátit na víru hned, ale musíme se naučit trpělivosti a nechat prostor Duchu svatému, aby konal svoje dílo v jejich životech. Osobní evangelizace je proces, který trvá někdy celý život. Pán Bůh používá více lidí, okolnosti a různé situace k tomu, aby promlouval k člověku. Proto naše práce není nikdy marná při evangelizaci. My máme být věrní našemu Pánu a ponechat výsledky jemu.

4.3.2. S lidmi, které jsme kdysi znali.

Tito lidé jsou většinou bývalí kolegové v práci , sousedé, spolužáci, spolubydlící, atd. S těmito lidmi jsme se možná znali a měli i přátelský vztah, ale kvůli životním okolnostem jsme se museli přestěhovat nebo se od nich i jinak odloučit. Někdy takové lidi máme přímo ve městě, kde bydlíme, někdy jsou daleko od nás. Ať je to jakkoliv, můžeme s nimi znovu navázat vztah. Stačí hledat staré adresy a domluvit si schůzku nebo napsat dopis. Takoví lidé bývají vždy otevření k rozhovoru a je škoda minout takové příležitosti. To, že uděláme první krok, už ukáže na to, že o ně máme zájem. I v tomto případě je třeba upozornit na některé dobré zásady:

Musíme si uvědomit , že takoví lidé se mohli trochu změnit od té doby, kdy jsme bývali spolu. Je třeba sledovat a mít zájem slyšet jejich názory o křesťanství znovu. To nám ukáže, kde jsou na své duchovní cestě a zdali se jejich názory změnili. Položme důraz na budování vztahů k nim a časem poznáme, že budeme mít možnost jim sloužit a zvěstovat Krista.

4.3.3. S lidmi, které bychom rádi poznali.

Do této kategorie spadá celá řada lidí, se kterými se často vidíme a přesto o sobě nevíme nic. Např.: prodavač, číšník, řidič, vrátný, učitel, soused, atd.

V tomto případě je důležité, jaký dojem děláme na tyto lidi a jak s nimi mluvíme. Jsou lidé, kteří máji strach začít nějaké přátelství s cizími lidmi, proto bychom neměli své přátelství někomu vnucovat. Vztah k těmto lidem se navazuje postupně. Nevyhýbejme se s nimi mluvit, protože jenom tak se mohou zbořit bariéry a špatné názory na křesťanství, které možná mají. Dále uvedeme několik praktických rad při navazování kontaktu s těmito lidmi:

V takovém kolektivu se jako křesťané nemusíme cítit méněcenní. Nestyďme se za to, že Kristus změnil náš život. Jako královské děti bychom neměli chodit s hlavou svěšenou dolů, ale radostně a přitom pokorní, že máme výsadu patřit Bohu. Sheldam Vanaukem řekl: “Nejpádnějším argumentem pro křesťanství jsou sami křesťané - jejich radost, jistota, opravdovost. Nejpádnějším argumentem proti křesťanství jsou ale také křesťané a to křesťané příliš vážní, skleslí, domýšliví, pyšní a spokojení sami se sebou, úzkoprsí a vlády chtiví - v nichž křesťanství umírá tisícerou smrtí.” 19

Otázky k zamyšlení

a) s lidmi, které dobře známe,

b) s lidmi, které jsme kdysi znali,

c) s lidmi, které bychom rádi poznali.